Sibiřská kočka

Sibiřská kočka je zosobněním přirozené rasy: Středně velká kočka s originálním vzhledem, silnou postavou a polodlouhou srstí se vyvíjela zcela bez lidského vlivu v jejím rodném Rusku. Od 80. let je chována cíleně.

Sibiřské kočky jsou opravdovými přírodními živly. Nejvíce zaujme jejich vzezření lesních koček nazývaných v zemi svého původu – Rusku “sibirskaja koschka” a jejich nekomplikovaná povaha. Hustá srst tohoto přírodního plemene je přizpůsobena drsným chladným zimám a horkým létům na Sibiři, zahřívá kočku během chladného zimního období a je dostatečně lehká pro slunečné letní měsíce.

Vzhled

Sibiřské kočky si přivlastnily esprit divokých koček v menším formátu. Díky polodlouhé srsti s voděodolnou, robustní svrchní vrstvou a hustou podsadou se sibiřská kočka podobá plemeni maine coon nebo norské lesní kočce. Je ovšem výrazně menší než maine coon a má delší nohy než lesní kočka z Norska. Středně velké sibiřské kočky jsou svalnaté a váží až devět kilogramů. Dospívají kolem tří let věku.

Sibiřská kočka nezapře zemi svého původu – Sibiř: Její zimní dvojvrstvá srst odpuzuje vodu a hustá plyšová podsada udržuje kočku v teple. Zvláště nápadný je hustý límec kolem krku a hrudi. V létě však sibiřská kočka podsadu ztrácí, letní srst je tedy mnohem kratší a lehčí a ideální pro teplé letní měsíce severní Sibiře. Ocas by měl zůstat huňatý i v letních měsících. Chomáčky chlupů mezi prsty také zůstávají, když kočka ztrácí zimní srst. Oceňována je také srst na uších. Sibiřská kočka má kulatou lebku se zaobleným čelem, velkýma očima a středníma, širokýma ušima. Barva očí by měla být jednotná a měla by odpovídat barvě srsti. Všechny druhy odstínů od žluté/zlaté až po zelenou jsou povoleny. U zvířat s bílou barvou srsti nebo u dvojbarevných zvířat jsou povoleny modré nebo rozdílné oči (“odd eyed”).

Stejně jako u mnoha jiných plemen mají jednotlivé chovatelské organizace své vlastní požadavky, pokud jde o vzhled sibiřské kočky. V závislosti na členství v klubu platí pro chovatele standard mezinárodního sdružení chovatelů, ke kterému je jeho klub přičleněn. To se projevuje zejména v požadavcích na zbarvení srsti: zastřešující organizace TICA povoluje u kočky sibiřské “všechny tradiční barvy”. Nicméně, většina chovatelských organizací vylučuje barvy cinnamon, fawn, chocolate a lilac. Anglické odborné výrazy z chovatelského prostředí označují barvy načervenalé a hnědé, jakož i jejich “ředění”, oslabenou varietou barvy:

Červená barevná varieta sibiřské kočky se nazývá “cinnamon”. Anglický výraz “fawn” označuje zředění červené barvy varianty “cinnamon”. Sibiřské kočky variety “fawn” mají červeno-béžovou barvu. “Chocolate” je chovatelský výraz pro základní hnědou barvu. Pokud je hnědá barva zředěna, projeví se jako “lilac”.

Kromě toho jsou povoleny všechny barvy a vzory, stejně jako bílé části. Jako u jediné lesní kočky je povolena také barevná kresba odznaků. Sibiřské kočky dokonce získaly vlastní pojmenování plemene: Neva masquarade. Fédération Internationale Féline (FIFe) uznává neva masquarade jako samostatné plemeno. U koček s kresbou odznaků podle standardu plemene jsou povoleny také modré oči – čím tmavší, tím lépe! Více informací o plemeni neva masquarade najdete v portrétu tohoto plemene v našem magazínu.

Historie

Sibiřská kočka byla systematicky chována od 80. let a od roku 1990 těší také milovníky koček v Americe.

Jméno “sibirskaja koschka” (“sibiřská kočka”) bylo v Rusku používáno pro všechny svalnaté domácí kočky s bujnou, plyšovou srstí. Dlouhosrstá zvířata žijí ve všech částech Ruska a Sibiře, i když nejsou tak běžná jako krátkosrstá zvířata.

Není zcela jasné, odkdy je gen dlouhosrstosti tak rozšířený v ruské kočičí populaci. Zatímco někteří vědci sázejí na odlišnou mutaci, jiní se odkazují na křížení s dlouhosrstými zvířaty z Orientu.  Přesný původ sibiřské kočky v její rodné zemi je také sporný. Dlouho se proto předpokládalo, že kavkazské divoké kočky jsou blízkými příbuznými sibiřských koček. Ty jsou stavbou těla i zbarvením srsti odlišné od africké divoké kočky, která je považována za pramáti všech divokých domácích koček. Nové výzkumy však tuto teorii nepotvrzují: výzkumný tým z Oxfordské univerzity zjistil, že všechny domácí kočky na všech pěti kontinentech pocházejí z divoké kočky plavé.

Dlouhá srst byla v Evropě až do 19. století raritou. Není tedy divu, že dlouhosrsté kočky ze Sibiře zaujaly obchodníky a cestující a ti je dovezli do Evropy. Sibiřské kočky byly popsány již v roce 1864 v jednom z vydání „Brems Tierleben“, poté se zmínky o nich objevovaly v evropských publikacích jen sporadicky.

Dlouhosrsté kočky ze Sibiře byly také součástí první výstavy koček v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Díky recesivně děděné dlouhosrstosti se mohly ve vrhu krátkosrstých rodičů spontánně objevit i koťata s dlouhou srstí – tato zvířata se později stala základem pro chov sibiřských koček.

Po první výstavě v Crystal Palace bylo toto plemeno zapomenuto. A to z několika důvodů: Kočky s dlouhou srstí byly vzácné a docházelo k jejich častému křížení mezi sebou. Sibiřská kočka tak zanikla v genofondu populárních plemen, jako jsou perské kočky apod. Politická situace v sovětském Rusku se postarala o to, aby Rusko v té době zmizelo z historie chovu koček.

V osmdesátých letech zažily sibiřské kočky obrodu. V NDR v roce 1985 začal experimentální chov se zvířaty dovezenými z Ruska. Od roku 1986 byla dlouhosrstá zvířata také součástí výstav. Následoval velký úspěch: V roce 1987 bylo oficiálně uznáno plemeno “sibiřská lesní kočka”. První vrh nového plemene v NDR se narodil 12. května 1988. Již v roce 1987 přivezla rodina emigrantů první pár ruských lesních koček do SRN a v roce 1989 byl registrován první vrh. Od té doby si toto plemeno získávalo stále více obdivovatelů.

Přibližně ve stejnou dobu začalo systematické šlechtění “Sibirské koschky” v Rusku. Jednotlivé chovné kluby však podporovaly různé chovné standardy, a tak nebyl vzhled sibiřské kočky stále jednotný. Z Ruska byly také první exempláře vyvezeny do USA: v roce 1990 se první sibiřská kočka přestěhovala do americké domácnosti. Vysoké náklady na dovoz z Ruska však způsobily, že chov ruských dlouhosrstých koček zůstal ve Státech málo početný.

Dnes je sibiřská kočka chována na celém světě. Její název byl v roce 1991 změněn ze “sibiřské lesní kočky” na “sibiřskou kočku”, aby se lépe odlišila od “norské lesní kočky”. V roce 1992 bylo plemeno oficiálně uznáno světovou federací (1998) Fédération Internationale Féline (FIFe). V angličtině je toto plemeno nazýváno “siberian forest cat“, „siberian“ nebo „siberian cat“.

Povaha

Nejen vzhled sibiřské kočky je originální, ale má také nekomplikovanou povahu a skvělé instinkty. Sibiřské kočky jsou považovány za vynikající lovce, milují skákání a šplhání. Milují pohyb a nejsou tak vhodné pro chov v bytě. Zabezpečená zahrada je mnohem vhodnější. Tyto kočky nejsou nijak choulostivé a výlety do přírody podnikají v jakémkoli počasí. Mají rády vodu a bouřka s vydatným deštěm či sněhová vánice je od procházky neodradí.

Sibiřské kočky jsou extrémně zvědavé a vědí, co chtějí. Jsou velmi inteligentní a mají dobrodružnou povahu – mnoho sibiřských koček se již v raném věku naučí používat zvonek u dveří! Ale sibiřské kočky mají svou vlastní hlavu. Dobrá výchova je proto velmi důležitá, aby Vám později kočka doslova neskákala po hlavě nebo netančila na stole! Navzdory tomu sibiřská kočka ke své lidské rodině zcela přilne. Mnoho milovníků tohoto plemene říká, že si s nimi jejich kočičí mazlíček „povídá“.

Celkem vzato jsou sibiřské kočky upřímné, nešlechtěné a robustní – to platí pro jejich originální vzhled i jejich povahu!

Péče

Sibiřské kočky jsou přírodními živly. Milují pohyb, skákání, šplhání a lov a nejsou proto vhodné pro chov v bytě. Zabezpečená zahrada je pro ně ideálním prostředím, mohou tam šplhat na menší i větší stromy a brousit si o ně drápky, prolézat křovinami a lovit myši a malé hlodavce.

Dlouhá srst sibiřské kočky se může kvůli husté podsadě snadno slepovat a zacuchávat. Zvláště v zimě a v období výměny srsti potřebují zvířata pomoc s péčí o srst. Pokud je kočka zvyklá na hřeben a kartáč již od raného věku, nepředstavuje žádný problém občas srst důkladně vykartáčovat, odstranit mrtvé chlupy a zacuchané smotky. S příchodem teplého období sibiřská kočka ztrácí většinu podsady. Podávání sladové pasty a kočičí trávy může usnadnit přirozené vylučování polknutých chlupů. Během letních měsíců se sibiřská kočka obvykle stará o kratší, řidší srst sama.  Nejen kočkám s volným výběhem prospěje pravidelné používání kartáče pro odstranění listů a částí rostlin, které se při procházkách nalepí na srst. Kočka si také navykne na důkladnou péči o srst, která bude následovat v zimních měsících.

Výživa

Kromě péče o pleť je správná výživa klíčem k tomu, aby si Vaše sibiřská kočka mohla užívat dlouhý, zdravý a aktivní život. Jako masožravci potřebují kočky potravu s velkým množstvím zdravých bílkovin – sacharidy mohou konzumovat pouze v malém množství. Každoroční návštěva veterináře pomáhá včas identifikovat zdravotní problémy a zodpovědět dotazy týkající se správné péče a výživy.

Chov

Sibiřské kočky jsou originální zvířata. Vzhledem k tomu, že je chov robustních koček stále velmi mladý, vyskytují se u nich pouze vzácně typické dědičné choroby. Křížení s jinými plemeny a šlechtění samozřejmě riziko výskytu dědičných chorob zvyšují – nejlepším řešením je promyšlené páření, vyhýbání se příbuzenské plemenitbě a důraz na zdravý chovný cíl. Chovatelé sibiřských koček i kupující mají velkou zodpovědnost za ochranu těchto přírodních živlů před dědičnými chorobami v budoucnu!

Pro vás jako kupujícího je obzvláště důležité, abyste zvířata koupili pouze od zodpovědného profesionálního chovatele. Reklamy, které slibují „chovná zvířata za nízkou cenu“ jsou sice lákavé, ale má to jeden háček: blaho zvířat zde nehraje žádnou roli. Chov je drahý koníček a kdo chce z prodeje zvířat profitovat, šetří obvykle na krmení, chovu, zdravotní péči a promyšleném páření zvířat. Chovatel, který má zodpovědnost za svá zvířata a jejich potomky, nelituje žádných finančních prostředků ani a úsilí. Pravidelné návštěvy veterináře a testy na genetické vady jako je např. kardiomyopatie HCM a renální cysty jsou pro něj standardem. Potenciálním kupujícím může vždy předložit výsledky testů. Vyloučí infikovaná zvířata z chovu a v případě potřeby je prodá. Chovatelské spolky nevystavují pouze „papíry“ – také monitorují standard plemene. Každý profesionální chovatel je členem některého z chovatelských spolků.

Dokud koťata nejsou připravena na cestu do svého nového domova, měla by zůstat s matkou a sourozenci – nejméně dvanáct týdnů. V této důležité etapě se koťata naučí vše, co potřebují pro dlouhý a zdravý život! Chovatel o svá zvířata nepřetržitě pečuje a poskytuje jim vše, co pro zdravý růst potřebují. Novým majitelům kotěte vždy ochotně poskytne  radu i pomoc!

To vše samozřejmě něco stojí … Aby chovatel pokryl veškeré náklady, musí si za své zvíře účtovat určitou cenu. Sibiřská kočka z registrovaného chovu stojí asi 700 eur. Pokud chcete kočce pořídit kočičího společníka, počítejte s vyššími náklady … V ideálním případě získáte dobře socializovaná, zdravá zvířata, s nimiž strávíte mnoho šťastných let. Případně můžete navštívit útulek – mnoho koček zde čeká na nový domov. Mezi nimi můžete nalézt i dlouhosrstá chovná plemena!

Přejeme vám krásný čas strávený s Vaší sibiřskou kočkou!