Pyrenejský horský pes

Co je třeba zvážit z hlediska péče a prostředí?

Ne každý milovník psů dokáže splnit nároky, které pyrenejský horský pes klade.

Pyrenejský horský pes potřebuje velkou péči o srst

Původní srst hlídacích psů je drsná, necitlivá na povětrnostní vlivy a snadno se udržuje. To však neplatí pro všechny „moderní“ pyrenejské horské psy. Někteří mají (příliš) dlouhou, hustou a měkkou srst, která rychle tvoří plsť.

Pyrenejského horského psa byste proto měli jednou až dvakrát týdně důkladně vyčesat, abyste zabránili plstnatění. Zvláště náchylné k plstnatění jsou „kalhoty“, tj. dlouhé chlupy na nohou, a chlupy za ušima.

Pokud má Váš pes srst velmi podobnou původní srsti této rasy, můžete intervaly mezi kartáčováním prodloužit. Pravidelná péče o srst však také posiluje pouto mezi vámi a přispívá k dobré kondici Vašeho společníka. Zejména v době každoroční výměny srsti Váš pes ztrácí mnoho chlupů, což můžete urychlit kartáčem.

Jak vychází pyrenejský horský pes s dětmi a kočkami?

Protože tento čtyřnohý přítel velmi miluje děti, přirozeně se hodí do rodin, které mají zkušenosti se psy. Mějte na paměti, že tento pes bude chránit Vaše potomky – a Vás samotné. To je třeba mít na paměti, například když přijdou na návštěvu jiné děti.

Pyrenejský horský pes navíc ocení především klid a rutinu. Proto by měl mít dostatek možností, kam se uchýlit. Malé děti by nikdy neměly být ponechány se psem o samotě bez dozoru.

A co kočky? Pokud jste svého psa socializovali s kočkami již ve štěněcím věku, bude pro něj spřátelení snazší. Pak si bude s kočkami v dospělosti dobře rozumět. Ujistěte se však, že kočka má vždy dostatek míst k úniku – například na škrabadle nebo ve skříni.

Předpoklad: dům a zahrada s dostatkem prostoru

Bílý obr vyhovuje zkušeným majitelům, kteří mají rádi svého psa poblíž. Je to výborný hlídač a miluje pobyt venku.

Pokud tedy uvažujete o tom, že si pyrenejského horského psa pořídíte, měli byste mít k dispozici oplocenou zahradu. Čím větší zahrada, tím lépe. Tento pes se nehodí do bytu nebo do města.

Žádný fanoušek psích sportů

Aportování nebo agility jsou sporty, které nejsou pro pyrenejského horského psa příliš vhodné. Obedience také neodpovídá jeho svérázné povaze.

Pokud si chcete pořídit pyrenejského horského psa, raději nemějte žádné sportovní ambice. Existuje však jedna výjimka: sportem, který se hodí pro velkého bílého psa, je tahání psích spřežení.

Velký pes potřebuje stále dostatek pohybu, ale ne hektické tempo. Proto se zástupci tohoto plemene rádi vydávají na výlety nebo projížďky na koních. Jejich nejoblíbenějším úkolem je však hlídat své území.

Robustní pes se sklonem k problémům s klouby

Pyrenejští horští psi jsou považováni za odolné a nesou si jen nízké riziko dědičných chorob. Seriózní chovatelé nechávají před chovem vyšetřit kyčle svých psů. Pokud se k chovu využívají pouze psi se zdravými kyčlemi, snižuje se riziko dysplazie kyčelních kloubů. Toto onemocnění je vlastní všem psům velkého vzrůstu.

Kvůli ochraně kloubů by zejména štěňata neměla neustále chodit po schodech. Neměla by také růst příliš rychle. Proto odvažujte přesné dávky pro štěňata a mladé psy. Tímto způsobem můžete zabránit tomu, aby Váš pes rostl rychleji než jeho kosti.

Zdravý pyrenejský horský pes se může dožít deseti až dvanácti let při druhově vhodné stravě.

Co je třeba zvážit při koupi pyrenejského horského psa?

V České republice si můžete vybrat zhruba z dvacítky chovatelských stanic registrovaných pod českým Klubem pyrenejských plemen. Přestože je počet štěňat každoročně relativně nízký, nabídka a poptávka se vzájemně vyrovnávají.

Pyrenejský horský pes od renomovaného chovatele stojí kolem 30 000 korun. Nekupujte od chovatele, který nabízí údajného pyrenejského psa bez papírů!

Alternativní plemena

I když nepatří mezi pastevecké psy: blízký příbuzný pyrenejskému horskému psu je leonberger. Přesněji řečeno: pyrenejský horský pes je jedním z jeho předků. Černobílý landseer je pyrenejskému horskému psu také velmi podobný.

Všichni hlídací psi a „horští psi“ mají, kromě velkého vzrůstu, také mnoho společných povahových rysů. Jako rodinní psi jsou však vhodní pouze do zkušených rukou. To platí zejména pro dospělé psy, kteří neprošli dobrou socializací.

Nemusíte mít psa s průkazem původu? V Česku i v zahraničí se v útulcích pro zvířata znovu a znovu objevují hlídací psi, kteří hledají nový domov. Existují i specializované útulky a spolky na umísťování těchto hlídacích psů.

Hlídač ovcí a hradů

Jak název napovídá, plemeno pochází z Pyrenejí. Pyrenejští horští psi jsou zde doma již po staletí.

Francie a Španělsko se nemohly dohodnout na společné verzi prvních standardů plemene. Výsledkem tohoto diplomatického selhání jsou dva nezávislé standardy pro dvě různá plemena psů. Jedním z nich je zde popsaný francouzský pyrenejský horský pes (Chien de Montagne des Pyrénées). Druhým je pak španělský pyrenejský mastin (Mastín del Pirineo).

Oba standardy se však od sebe liší jen nepatrně, co se týče charakteru a vzhledu. Koneckonců obě plemena mají společnou historii.

Pyrenejský horský pes a jeho předci

Předkové pyrenejského horského psa i pyrenejského mastina žili v této oblasti pravděpodobně již před 3000 lety. Naznačují to kostry z doby bronzové. Tak uvádí Harper Trois-Fonteneys ve své knize „Mé cesty a mí psi“.

Již v raném středověku se tato impozantní zvířata používala jako hlídací psi k ochraně cenných stád ovcí. V divočině chránili stáda před medvědy a vlky. Hustá srst je chránila před extrémními klimatickými podmínkami ve vysokých horách i před útoky divokých zvířat.

Pastevci navíc nasazovali svým psům obojky s ostny. Díky nim se psi vyhnuli smrtelným útokům hladových medvědů nebo vlků. Velcí bílí hlídací psi byli neocenitelnými pomocníky pastevců. Pracovali velmi samostatně a za všech okolností stáli po boku svého stáda. I během delší nepřítomnosti se pastevec mohl spolehnout na bdělý instinkt, pohotovost a odvahu svých psů.

Prestižní psi společníci

Stateční a impozantní obři si brzy získali přízeň šlechty. Pyrenejští horští psi byli od počátku 15. století používáni jako strážní psi na francouzských hradech. V 17. století se stali prestižními společenskými psy.

Podle tradice se impozantní psi chovali na zámku de Lordes a později na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV.

Navzdory těmto významným představitelům upadl pes tohoto plemene v průběhu let poněkud v zapomnění. V roce 1923 byl sepsán první oficiální standard. Doby velkého chovu ovcí byly pryč. V Pyrenejích už téměř nežili medvědi nebo vlci, kteří by mohli být pro zbývající stáda ovcí nebezpeční. Zbytek obstaraly bitvy a války díky nimž málokdo mohl krmit velké hlídací psy.

Naštěstí se ve Francii i mimo ni našlo několik příznivců. Udržovali impozantní plemeno a zajistili jeho přežití několika chovnými zvířaty.

Rostoucí turistický ruch v Pyrenejích v 80. letech minulého století přispěl k tomu, že se tito psi stali opět známějšími a oblíbenými hlídacími a rodinnými psy i mimo francouzské hory.