Hrdá a krásná akita inu s velkou a silnou postavou je ve své domovině, Japonsku, národním pokladem a kulturní památkou. Akita inu byla původně vyšlechtěná jako lovecký pes. Jako společenský pes je vhodná jen v omezené míře. Vzhledem ke své svéhlavosti patří pouze do rukou zkušených majitelů.
© Zanete / stock.adobe.com
Krásná, věrná, ale také svérázná akita inu je vhodná pouze pro pokročilé milovníky psů.
Akita inu patří do skupiny špiců, se kterými se obecně spojují spíše malí psi. Tento japonský pes je však velmi impozantní výjimkou, a to i díky své velikosti.
S výškou v kohoutku až 70 cm je akita inu bezpochyby velký pes. Má svalnatou a silnou stavbu těla. Široké čelo s brázdou a charakteristické trojúhelníkové vzpřímené uši rovněž vyzařují důstojnost a ostražitost. Typický je také pevně stočený ocas nesený na zádech.
Srst ušlechtilých japonských psů je na povrchu tvrdá a hrubá. Díky měkké a husté podsadě je však pes spolehlivě chráněn proti větru a povětrnostním vlivům. Tradičně je srst plavá nebo sezamová (červeně plavá srst s černými konečky). Akceptováni jsou také žíhaní a bílí psi.
Podle standardu plemene musí mít všechny barvy – kromě čistě bílých psů – „uradžiro“. To znamená bělavou srst po stranách tlamy, na tvářích, na spodní straně čelisti, krku, břiše, na ocase a na vnitřní straně končetin.
© sestaeli / stock.adobe.com
Akita má ráda klid a ovladatelnost. Návštěva přeplněné psí louky nebo rodinné sešlosti s velkým shonem není pro tohoto japonského psa nic příjemného.
Ačkoli akita nutně potřebuje kolem sebe rodinu, její pán nebo panička jí obvykle stačí jako společnost. K dětem z vlastní rodiny se obvykle chová trpělivě a láskyplně. Na druhou stranu klidný pes nesnáší divoké hry s dětmi na návštěvě. Aby se předešlo nepříjemným setkáním, neměla by být akita ponechána bez dozoru s dětmi nebo návštěvníky.
Nepotřebuje kontakt s jinými lidmi ani zvířaty, ale potřebuje blízké rodinné vazby. Tento nezávislý pes, ponechaný sám se sebou, si rád hledá vlastní způsoby a cesty, jak se zabavit.
Zatímco v domě vyzařuje důstojný klid, venku má tendenci lovit. Udržet tohoto svéhlavého psa pod kontrolou rozhodně vyžaduje spoustu dovedností, empatie a znalostí.
Akita inu je připravená následovat svého člověka. Za předpokladu, že majitel ví, jak ji cvičit s trpělivostí, láskou a důsledností. Nesmyslnou hrubost nebo dokonce násilí tento pes neodpustí, stejně jako nespravedlnost.
Majitel, který svému čtyřnohému příteli od štěněte ukazuje cestu, ukazuje mu jeho hranice a toleruje jeho tvrdohlavost, najde v akitě skvělého a neuvěřitelně věrného společníka. Jako taková bude také vždy ochranitelsky stát po boku své rodiny.
Díky věrnosti se japonská akita inu Hačikó stala legendou. Pes, o němž byl v roce 2009 natočen stejnojmenný film s Richardem Gerem, doprovázel ve 20. letech 20. století svého majitele každý den na nádraží Šibuja v Tokiu. Vždycky ho tam vyzvedával ve stejnou dobu.
Když jeho majitel zemřel, čekal Hačikó na nádraží téměř deset let – až do své smrti – na návrat svého pána. Socha i název „Hačikó Exit“ pro západní východ ze stanice Šibuja stále připomínají slavnou akitu.
Akity bezpodmínečně potřebují zkušené majitele, kteří toho o psech a jejich výchově hodně vědí. Měli by mít také hodně času a chuti se tímto plemenem vážně a intenzivně zabývat. Pro harmonické soužití s akitou je nezbytná včasná a důsledná výchova a komplexní socializace.
Ale ani tak nedosáhnete toho, že se váš pes bude rád setkávat s jinými psy. Akita inu je a zůstává samotářem, kterému rodina dělá dostatečnou společnost. Pokud tedy sníte o psovi, kterého můžete vzít všude s sebou, kterému nevadí ruch a shon a který si užívá společné skotačení s ostatními psy, určitě není radno volit toto plemeno.
Pokud jste však připraveni přijmout zvláštnosti japonského psa a ocenit jeho hrdost a nezávislost, zjistíte, že akita je nevýslovně věrný a neochvějný partner, bez kterého se brzy nebudete chtít obejít.
V neposlední řadě přispívá ke zdraví vašeho čtyřnohého přítele také vhodná péče o něj. Tvrdá a poměrně krátká srst akity neklade vysoké nároky na péči o srst. Má vynikající samočisticí mechanismus. Stačí ji proto jednou týdně vykartáčovat a v případě potřeby ji po procházkách očistit od všech „suvenýrů z cest“.
Jiná situace však nastává v době výměny srsti (dvakrát ročně). Pro odstranění starých odumřelých chlupů ze srsti je v této fázi nezbytné každodenní a především důkladné kartáčování.
Akita má ráda klidné a dlouhé procházky. Nepotřebuje každý den nové sportovní a psychické výzvy jako jiná plemena psů. Na první pohled se tak může zdát, že akita je nenáročný pes, nebýt její poněkud tvrdohlavé povahy. Tento povahový rys vyžaduje od člověka mnoho znalostí, trpělivosti a empatie při každodenním zacházení.
Ani nejlepšímu cvičiteli se však nepodaří přimět akitu, aby plnila – z jejího pohledu – nesmyslné povely. Toto vážné a důstojné plemeno nemá nic společného s pošetilými hrami nebo sportovními triky.
Proto je poměrně vzácné setkat se s akitou v psích sportech. Ve skutečnosti je však vynikajícím sportovcem, který – pokud za cvičením vidí cíl – může dosáhnout dobrých výsledků. Jak ve sportu, tak ve výchově závisí úspěch do značné míry na motivační síle majitele. Zásadní je, aby akitu člověk dokázal přesvědčit, že jí poslušnost prospěje.
Přestože jsou akity důsledně šlechtěny pro zdraví zvířat, několik zástupců tohoto plemene se stále potýká s dědičnými chorobami a jinými náchylnostmi. Patří mezi ně onemocnění kůže a srsti (např. sebaceózní adenitida), autoimunitní poruchy, progresivní atrofie sítnice, epilepsie, poruchy štítné žlázy a v neposlední řadě dysplazie kyčelních kloubů (DKK), která je u velkých plemen psů velmi rozšířená.
V zodpovědném chovu se však chovná zvířata testují na všechny typické choroby plemene, aby se co nejvíce snížilo riziko onemocnění.
Předpokladem dlouhého života psa je nejen pořízení zdravého štěněte, ale také jeho druhově vhodná výživa. Při výběru krmiva – stejně jako při koupi štěněte – by neměla rozhodovat cena, ale kvalita.
To však neznamená, že nejdražší potraviny jsou automaticky nejlepší. Bez ohledu na cenu byste se měli důkladně podívat na složení. Je důležité, aby krmivo bylo vyvážené a poskytovalo psovi všechny důležité živiny v dostatečném množství a ve správném poměru.
Objevte naši nabídku krmiv pro psy: v online obchodě zoohit určitě najdete správné granule nebo mokré krmivo pro vašeho mazlíčka.
Akity mají pověst psů s určitými nároky na potravu. Někdy může chvíli trvat, než najdete krmivo, které je nejen zdravé, ale také bude vašemu čtyřnohému příteli chutnat.
Vyvarujte se však příliš rychlé změny krmiva. Místo toho dejte psovi šanci, aby si v klidu zvykl na chuť, a dopřejte jeho žaludku potřebný čas na strávení potravy. Příliš časté změny krmiva jsou pro organismus psa často velmi stresující a mohou vést k průjmu nebo zácpě. Proto psa na nové krmivo vždy přivykáme postupně – může trvat i týden, než bude přechod na nové krmivo dokončen.
Akity jsou náchylné ke kožním problémům, například k alergickým vyrážkám. Proto je lepší vyhýbat se vepřovému masu a krmivům s vysokým obsahem sóji. Doporučuje se hovězí, jehněčí, zvěřina nebo pštros. Záleží jen na vás a na chuti vašeho psa, jakým způsobem ho budete krmit. U suchého krmiva byste však měli dbát na to, aby váš pes pil dostatek tekutin.
Měli byste se také vyhnout přílišnému množství pamlsků, aby si váš pes udržel ideální váhu. Akita se spokojí se dvěma krmnými dávkami denně. Nejlepší je odvážit porce na každý den. Tímto způsobem můžete účinně čelit nebezpečí nadváhy.
V zemi svého původu byla akita inu známá již dlouho před psem Hačikó. Vyobrazení psů na hliněných nádobách nebo bronzových zvonech dokládají téměř pětitisíciletou historii původního typu psa.
Molekulárně genetické studie nyní prokázaly, že akita je společně s shiba inu, čau-čau a šarpejem jedním z geneticky nejbližších příbuzných vlka. To z ní také činí jedno z nejstarších psích plemen v asijském světě.
V roce 1931 vyhlásil japonský císař akitu za národní kulturní památku. Až do roku 1945 nebyl jeho vývoz z Japonska povolen.
O přesném původu japonského národního plemene existuje mnoho různých teorií. Je však jisté, že první čistokrevní psi byli objeveni v japonské oblasti Akita. Odtud si získali nejen celé Japonsko, ale také evropský a americký kontinent.
Populace plemene byla po druhé světové válce značně zdecimována. Kromě toho se hrstka zbylých akit v té době značně lišila vzhledem i temperamentem.
Z různých typů se vyvinuly dvě plemenné linie. Vznikla zde popisovaná japonská akita inu a „americká akita“. Ta vznikla křížením akity a německých ovčáků. Tito psi byli po válce americkou armádou vyvezeni a v USA dále šlechtěni.
V Japonsku se chovatelé rozhodli obnovit původní plemeno. Za tímto účelem křížili psy s plemenem akita matagi. Obě plemena – jak původní, poněkud menší japonská linie, tak větší a tmavší americká linie – jsou nyní FCI uznávána jako samostatná plemena psů.
Původně se akita inu používala k lovu medvědů, divokých prasat a pernaté zvěře. Odvážný a silný pes byl však brzy využíván také jako hlídací pes a pes pro tahání nákladů.
V 19. století se akita musela účastnit i krutých psích zápasů, které byly v té době velmi žádané. Aby byli bojoví psi ještě větší a silnější, křížili je chovatelé navíc se psy plemene tosa a mastif. V roce 1908 byly tyto zápasy v Japonsku definitivně zakázány.
Dnes milovníci psů považují věrnou akitu především za rodinného a společenského psa. Nicméně její ochranitelský instinkt, síla a lovecký pud jsou u dnešních zástupců plemene stále silně rozpoznatelné. Rozumné fyzické a psychické zaměstnání a důsledná výchova jsou proto nezbytnými předpoklady pro chov akity jako rodinného psa.
Japonci si význam hrdého psa pro svou zemi uvědomili poměrně brzy. Proto již na počátku 20. století prosazovali cílený chov národního plemene.
Není tedy divu, že odmítli různé linie, které vznikly v průběhu let křížením (například s německým ovčákem). Z pohledu japonských kynologů to vedlo spíše k rozdělení než k obohacení plemene.
Z tohoto důvodu se brzy začal klást větší důraz na původní plemeno. Toto plemeno bylo vyšší, poněkud užší, mělo špičatou hlavu a kratší hřbet než americká akita. K dosažení tohoto cíle mělo přispět křížení s japonským loveckým psem kishu inu, s japonskými saňovými psy, čau-čau a zejména s akitou matagi.
© nkarol / stock.adobe.com
Na zachování původního, čistého plemene se zaměřují i dnešní chovatelé. To platí nejen v Japonsku, ale i v mnoha evropských zemích. V úzké spolupráci s vědci a výzkumníky se snaží zachovat vlastnosti původních psů. Zároveň usilují o to vyhnout se genetickým vadám nebo nežádoucím povahovým rysům chovných zvířat.
Cíle chovu zdravých a společensky snášenlivých čistokrevných psů lze dosáhnout pouze přísnými chovatelskými předpisy a velkým nasazením chovatelů. Seriózní chovatelé neakceptují přešlechtěné a nemocemi ohrožené jedince a důsledně je vyřazují z chovu.
Pokud se rozhodnete pořídit si akitu jako nového člena rodiny, měli byste se poohlédnout pouze po seriózních chovatelích. Takový chovatel je členem klubu chovatelů akit nebo chovatelského sdružení a chová podle pravidel Mezinárodní kynologické federace (FCI).
Jen tak máte jistotu, že jsou splněny všechny chovatelské předpisy a požadavky. A že získáte zdravého a temperamentního psa s rodokmenem, který vám bude dělat radost co nejvíce let. Prokážete službu nejen celému plemeni akita inu, ale i sobě, když se budete držet dál od štěňat z velkochovů a množíren.
Můžete se také porozhlédnout po útulcích pro psy. Na nový domov tam čas od času čekají i čistokrevné akity. Nebo si vaše srdce získá nějaký kříženec? V útulcích je mnoho skvělých psů, kteří hledají milující rodinu.
Pomeranian neohromí velikostí, ale svým přátelským přístupem, sebevědomím a energií. Není tedy divu, že si tato minivarianta špice získává stále více příznivců.
Nejmenší plemeno na světě má nejslavnější páníčky na světě a nejvyšší životní úroveň. Čivava je doma v kabelce Madony, Britney Spears nebo Paris Hilton. Přitom toto mexické plemeno je víc než jen luxusní psí společník.
